Já Tam Byl - Jaromír Nohavica

Nohavica: Vy, kdož máte uši k slyšení a oči k dívání,

všichni lidé dobré vůle, slyšte moje zpívání.

Chci vám vylíčit příběh smutný jako život sám

o tiché bolesti, kterou na duši mám.

V městě Olomouci, v starobylé metropoli Hané,

se narodilo dítě samým ďáblem znamenané,

neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu

mělo na tváři svý jsouce nezrozené v Kristu.

Jeho ubohá matka, jejíž jméno není známo,

jej položila ke zdi kaple na chladivý mramor,

aniž řekla komu o tom, aniž zmínila se muži,

který její tělo ke své rozkoši jen užil.

Pio Squad: Seděl jsem vedle ní ve špinavym bordelu,

jenom tiše plakala a držela mě za ruku.

Na sobě neměla nic a měla dělat robotu,

měla se mile usmívat a prodávat nahotu.

Nohavica: Dítě nalezeno bylo mrtvé druhého dne z rána.

Kněz řekl, že tak zněla vůle všemocného Pána

a soudní lékař suchou řečí policejní češtiny

napsal, že smrt nastala podchlazením v noci, zhruba ve tři hodiny.

Pio Squad: Netoužila po ničem, než po chvíli ticha.

Přitiskla se ke mně, začala mi šeptat do ucha,

že už nemůže dál, že ztrácí víru ve všecko,

vyprávěla o tom, jak jí zaškrtili dětsko.

Nohavica: Oné noci já v tamtěch místech jsem byl,

avšak jiné sem věci dělal, zpíval a pil.

Dvacet metrů stranou kaple, na lavičce s láhví vína,

jsem zpíval a tvou blůzu rozepínal.

Pio Squad: Povídala pěkný věci o svym manželi,

co po ránu jí probouzí hned pěstí do hlavy

a její rodiče, že po porodu jí hned odhodili.

Dvacet let jí bylo a už jí docházely síly.

Nohavica: Svlíkni si košilku, lásko moje,

do rána bílého daleko je,

do rána bílého ještě kousek,

krásné je, když lidi milujou se.

Pio Squad: Já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova,

před jejím pohledem už nedalo se vůbec nikam schovat.

Pak si lehla na postel a začla usínat,

zeptala se, jestli se o ni můžu postarat.

Nohavica: Jaký sen se mu zdál, na co myslelo k ránu,

když vychládalo jeho tělo v bílém povijanu,

zda vidělo tmu, zda vidělo hvězdy,

tváří k obloze a hlavičkou ke zdi.

Pio Squad: Pak už nevnímala a já přes ni položil deku.

Vyšel jsem do noci ven a dusil v sobě kus vzteku.

Myslel jsem na její strach, na každou její ránu,

jaký sen se jí zdál a na co myslela k ránu.

Nohavica: Jistě slyšelo můj hlas, který parkem zněl.

Jistě volalo a já ho neslyšel.

Já ho neslyšel a nešel tam, kam jít bylo nutné.

Od té noci mé písně jsou bez výjimky smutné.

Pio Squad: Nechal jsem jí tam ležet a šel pomalu domů.

Proč sem jí nevytáhl pryč z těch pekelnejch drápů?

Chtěl jsem si jenom užít, nevěděl, co bylo nutný,

od tý doby jsou mý písně bez výjimky smutný.

Nohavica: Čas odnáší naší bolest zvolna nahoru

a hanácká rovina se táhne k obzoru.

Jako prsty se k nebi tyčí olomoucké věže,

a to já jsem byl, kdo tam na mramoru ležel.

A to já jsem byl, a to já jsem byl, a to já jsem byl…

Já tam byl.

(Já jsem byl…) Já tam byl.

(Já jsem byl…)

Já tam byl.

(Já jsem byl,) kdo tam na mramoru ležel.

To já jsem byl…