Ptačí hnízda - Helena Vondráčková

Ráno co ráno se stále jen ptám,

proč utichla hnízda ptačí?

Ptám se, proč v hnízdě je špaček teď sám

a proč kolem nekrouží?

Máma jen dívá se na děti své,

sotva už jim v letu stačí.

Mládě je mládě a jednoho dne

z hnízda letět zatouží.

Když mláďata z hnízda odlétají,

naposled jí křídly zamávají,

snad si na tu mámu opuštěnou

někdy vzpomenou.

Jednou zrána z hnízda odlétají,

naposled jí křídly zamávají

a pak ještě dlouho zdává se jí,

že se vracejí.

A každá máma mívá

pak na krajíčku pláč,

když naposled se dívá,

jak odcházejí děti její.

Z hnízda odlétají,

naposled jí křídly zamávají,

snad si na tu mámu opuštěnou

někdy vzpomenou.

Není to dlouho, byl slunečný den,

na nádrží čekal vláček.

Máma tam stála a jedno vím jen —

v ruce měla kapesník.

Vím, že i mé dítě jednoho dne

z hnízda vyletí jak ptáček.

Máma je máma a neřekne ne,

jen se někdy rozteskní.

Když mláďata z hnízda odlétají,

naposled jí křídly zamávají,

snad si na tu mámu opuštěnou

někdy vzpomenou.

Jednou zrána z hnízda odlétají,

naposled jí křídly zamávají

a pak ještě dlouho zdává se jí,

že se vracejí.

A každá máma mívá

pak na krajíčku pláč,

když naposled se dívá,

jak odcházejí děti její.

Z hnízda odlétají,

naposled jí křídly zamávají,

snad si na tu mámu opuštěnou

někdy vzpomenou.